Provazochodkyně nad Prahou

„Provazochodecké lano chápu metaforicky jako strom. Čerpám zespodu – a rostu do nebe. Cítím sílu a propojení. Lano je malý kus země. Bezprostředně prožívám přítomnou chvíli, jsem v ní celým svým bytím…“

Tatiana-Mosio Bongonga

Zahájení festivalu Letní Letná v roce 2019. Mezi nebem a zemí, vysoko nad pražskými mosty kráčí francouzská provazochodkyně. Z jednoho vltavského břehu na druhý se dostane po 350 metrů dlouhém laně. V její chůzi se odráží naprosté soustředění, odvaha, ale také víra i pohledy těch, kteří stojí na zemi s hlavou zakloněnou, v němém úžasu. Díky dokumentu se na tento okamžik podívají i z perspektivy, kterou Tatianě dává nadhled pětatřicetimetrové výšky.

Kamery Tatianu sledují při přípravách i balancování nad vzdušnou propastí, před diváky se zároveň odvíjí cesta méně nápadná – ta osobní. Umělkyně po ni kráčí někdy s jistotou, někdy s obavami. Stejně jako po laně. Několik desítek metrů nad zemí se stává středem pozornosti a zdá se osamocena, ale ve skutečnosti ji viditelná i neviditelná lana spojují s těmi, kteří ji „jistí“ jak při práci, tak v životě. I o nich dokument je. Jako neméně důležitý hrdina se ukazuje Jan Naets, muž v pozadí zodpovědný za technickou stránku show. Nebo Rudy Omankowski. Setkání s osudovým mentorem z české provazochodecké rodiny patří k nejsilnějším okamžikům emotivního příběhu.

Strhující představení Tatiany-Mosio Bongonga zdaleka přesáhlo rozměr pouhého „spektáklu“ pro diváky a média. Přechod po laně bez jištění symbolizuje riskantní cestu k nejistému cíli. Cestu mezi životem a smrtí, mezi začátkem a koncem, mezi dvěma krajnostmi, v neustálém napětí udržet se a neztratit rovnováhu. Pro „provazochodkyni nad Prahou“ přitom rozhodně platí, že cílem je právě ona cesta.